BIOTRIN je nezisková organizace vytvořená vědeckými
pracovníky pro šíření informací o moderních biotechnologiích.
Je tu pro vaši informaci a jako fórum vašich názorů.

Nature-Future na Národní: genová editace starší než deset tisíc let

V Galerii Věda a umění (Akademie věd na Národní třídě) se u symbolického laboratorního stolu setkávají mezinárodně uznávaný český rostlinný genetik, prof. Ing. Jaroslav Doležel, DrSc., ruský botanik a genetik N. I. Vavilov a známý švýcarský fotograf Mario del Curto, který se vydal po stopách Vavilovova odkazu, aby zdokumentoval pohnuté osudy výzkumných stanic i jejich zaměstnanců.

Formou i obsahem by mohla unikátní výstava Nature-Future: Rostliny budoucnosti v Galerii budovy Akademie věd (dále AV) mít podtitul parafrázující název jednoho z kultovních scifi filmů: „Blízká setkání třetího druhu“. Tři oblasti – věda, pavěda a umění se tu totiž velmi nestandardním způsobem potkávají v široké škále písemných, fotografických a přírodních exponátů – a konfrontují s politicko-ideologickým zázemím.

Věda tuzemská i světová. Věda o kulturních rostlinách a jejich přírodních genových zdrojích. A posléze o prvních i současných genových bankách. A nakonec o moderní genomice a budoucích biotechnologiích.

Témata jsou současně ilustrována skvělými fotografiemi uznávaného umělce, švýcarského fotografa Maria del Curto.

Čím byla iniciována, jak dlouho a kým připravována tato svojí formou i obsahem mimořádná akce? Něco málo se o tom dozvíme z dostupného vernisážního videa – viz https://youtu.be/1WOrQJzoPzg

Výstava byla zahájena v podvečer 7. února, pro veřejnost ale zpřístupněna až následující den. Úvodní informaci si tedy návštěvník musí jen postupně a složitě poskládat. Promeškal totiž i příležitost nejunikátnější – setkání se samotným autorem oné obrazové části expozice. Tedy velkoformátových fotografií inspirovaných jednak jeho návštěvou Institutu N. I. Vavilova v St. Peterburgu, jednak sítě pod něj v současnosti spadajících šlechtitelských stanic.

Klíčovým dokumentem je tak bohužel jen jedna z knih, přilepených na krycím skle centrální vitríny – a tedy „listovatelná“. Název: Seeds of the Earth. Hlavní autor: Mario del Curto. Vydal v roce 2016 onen vavilovský ústav, mezi pamětníky SSSR známý pod zkratkou VIR. Tedy Vsjesojuznyj institut rastenijevodstva.

Kniha obsahuje desítky impresivních fotografií zejména z jeho „šlechtitelských bází“ roztroušených po Rusi od polárního kruhu (Apatity nedaleko Murmanska) po kazašské stepi a blízká horstva (Almaty).

Ale také soubor dokumentů týkajících se života a díla osobnosti, po níž je současný ústav pojmenován. Tedy jeho dlouholetého ředitele Nikolaje Ivanoviče Vavilova, který vedl VIR čtrnáct let od roku 1916 do roku 1940. Člověka, který se již za svého mládí setkal s občasnými ruskými hladomory. A uvědomil si nezbytnost hledání nových „genových zdrojů“ v místech předpokládaného vzniku klíčových kulturních rostlin.

Význam jeho práce a unikátnost vznikajících sbírek z exkursí zejména po Asii a Americe pochopil i první sovětský vůdce Lenin.

Ne tak jeho nástupce, preferující Trofima Denisoviče Lysenka a jeho ideologii mičurinsko-darwinovskou. K čemu nějaké „genové zdroje“? A mendelovsko-morganovská pavěda? Vše průběžně zvládá mičurinsko-darwinovský přírodní výběr. „Tak to Vy jste ten člověk, co si hraje s pozorováním květů, kořínků a listů, místo aby pomáhal v práci pokrokovým agronomům…?“ měla prý být Stalinova slova nedlouho před tím, než byl Vavilov spolu s dalšími osmnácti vědci zatčen na Ukrajině v létě roku 1940.

Kromě ideologicko-politických úchylek byl obviněn z neúspěchu zemědělství v čase poslední předválečné sovětské pětiletky. Původní trest smrti mu byl změněn na doživotí …. Mnoho času tak nezískal. V roce 1943 umírá, zřejmě hlady, ve věznici rodného Saratova. Tolik kniha.

Stěny Galerie zdobí jednak velkoformátové reprodukce fotografií vavilovských herbářových sbírek – třebas plných planých obilovin Alžírska, Maroka, s jeho přesnými popisky.

Další informační texty jsou věnovány hlavně dvěma tématům. Jednak současné technologii uchování rostlinných přírodních genových zdrojů, jednak rostlinné genomice. Jejím již světově známým výzkumným centrem je olomoucká část Ústavu experimentální botaniky AV ČR. Koneckonců, jeden z jejích hlavních představitelů, profesor Jaroslav Doležel, právě za tuto dlouholetou práci získal koncem minulého roku národní cenu Česká hlava za mimořádné vědecké přispění světovému úsilí o rozluštění genomu pšenice – a výhledově i dalších obilovin.

Vedle textů a fotografií je nevelká místnost Galerie umně doplněna i dalšími fotogenickými exponáty, jednak ze sbírek genové banky VÚRV Praha, jednak z laboratoří pražského ÚEB AVČR. Divácký zájem tak spolehlivě upoutají i četné ukázky „rostlin ve skle – in vitro“ pěstovaných, od kaktusů po masožravky. Je jen škoda, že rozsah této části exposice a její obsahová mnohotvárnost nedovolily autorům věnovat se více důvodům jejich využití ve šlechtění „rostlin pro budoucnost“.

Kurátorce výstavy – i průvodních akcí – Ing. Radmile Lorencové, Ph.D. – se však v každém případě zajímavým a neběžným způsobem podařilo, pro odborníka i laika, poutavě propojit dvě významné vědní oblasti.

Rychle se rozvíjející genomiku (nejen rostlin) můžeme vlastně považovat za novou, následnou etapu hledání tak potřebných genových zdrojů. A disciplíny s ní spojené či na ni navazující, jako jsou genové modifikace a zejména genové editace v mikrosvětě buňky jsou vlastně obdobné vavilovským expedicím do světa makroskopického. Díky nim bude možné dobrat se mj. původních „užitečných“ genů, které novodobí šlechtitelé přehlédli a poztráceli během letitého používání postupů tradičních.

Zajímavé srovnání poskytuje i psychologická resp. ideologická stránka věci. Návštěvníka nutí k zamyšlení nad smyslem resp. oprávněností onoho zatvrzelého odlišování „přirozeného“ a „umělého“ ve vztahu k živým organizmům, zavrhování molekulárních přístupů ve jménu celostního pojímání přírody, zneužívání úspěchů i problémů vědy pro účely výrazně politické.

Výstava Nature-Future vám v tomto ohledu nabízí mnoho příkladů i podnětů.

Pozor, má trvat jen do 12. dubna. Čas ale běží. Nezmeškejte.

 

Autor článku i fotografií je prof. RNDr. Zdeněk Opatrný, CSc., emeritní profesor PřF UK v Praze