Geneticky modifikované plodiny v Africe: naděje, která naráží na nedůvěru

24.8.2026 | Jan Šnábl

Zemědělci v subsaharské Africe dnes bojují s obrovskou spotřebou chemických pesticidů. Ty sice chrání úrodu před škůdci, ale zároveň poškozují zdraví farmářů, půdu, biodiverzitu, a nakonec si na ně škůdci postupně vytvářejí odolnost. Je tak na místě hledat nové bezpečné přístupy k řešení zemědělských výzev, jimž nejen africké země čelí. Přehledová studie z letošního roku se ptá, zdali mohou tento začarovaný kruh přerušit geneticky modifikované (GM) plodiny. Autoři k hledání odpovědi využili srovnání tří velmi odlišných zemí – Jihoafrické republiky, Nigérie a Burkiny Faso.

Jihoafrická republika je v oblasti GM plodin africkým průkopníkem. GM bavlnu, kukuřici a sóju pěstuje komerčně už od 90. let a má propracovaný systém biologické bezpečnosti. Oproti tomu Nigérie nemá dlouhou historii pěstování GM plodin, avšak jejich příznivý dopad na zemědělství je v zemi zřejmý. Teprve v roce 2019 zde byla schválena první GM odrůda kravského hrachu. Díky této GM odrůdě se podařilo snížit množství postřiků z šesti až osmi na pouhé dva na sezónu. Poslední ze srovnávaných zemí, Burkina Faso, zavedla GM plodinu na svém území již v roce 2008. Avšak v roce 2016 muselo být pěstování zastaveno, neboť vyvstaly spory o kvalitu sklizeného vlákna GM rostliny.  

Situace v Burkina Faso částečně vede k jednomu z hlavních zamyšlení studie, a to proč je pěstování GM plodin i přes zjevné benefity v afrických zemích stále poměrně málo rozšířené. V publikaci jsou jako hlavní oblasti brzdící pokrok identifikovány následující body:

(i) kulturní a náboženské obavy, kdy některé komunity vnímají genetické modifikace jako „zásah do božího řádu“, což vyvolává silný odpor bez ohledu na vědecká data,

(ii) strach farmářů ze zneužití tradičního know-how a osiva zahraničními firmami, aniž by se o zisky spravedlivě podělily,

(iii) závislost na nakupovaném osivu, protože malí farmáři tradičně šetří vlastní osivo z předchozí sklizně, kdežto GM osivo by museli nově kupovat každý rok,

(iv) nedostatečná kapacita regulačních systémů  pro schvalování nových odrůd,

(v) nejistota, zda může docházet k přenosu genů do planě rostoucích příbuzných odrůd a mít tak vliv na místní ekosystémy.

Z uvedených obav jasně plyne, že je potřeba vést konstruktivní diskuzi, podporovat vzdělávání v oblasti GM organismů, ba dokonce rozvíjet regulační systémy. Autoři studie dále doporučují posílit regionální spolupráci, například přes již fungující organizace COMESA (Common Market for Eastern and Southern Africa) nebo ECOWAS (Economic Community of West African States), a podpořit lokální výzkum přizpůsobený africkým podmínkám.

Závěrem je také nutné dodat, že se jedná o přehledovou studie postavenou na již publikovaných pramenech – ať už v odborných publikacích nebo v databázi International Service for the Acquisition of Agri-biotech Applications (ISAAA), nejedná se o novou terénní výzkumnou práci. Autoři upozorňují na rozdíly mezi regiony a část dat pocházejících z databáze provozované organizací propojenou s biotechnologickým průmyslem. 

A jaká je tedy odpověď na otázku, zda GM plodiny skutečně dlouhodobě sníží spotřebu pesticidů? Díky značným rozdílům ve všech oblastech zmíněných výše zatím nelze konstatovat jasný závěr. Díky mnoha dílčím úspěchům je však nesporné, že využití GM plodin skýtá v afrických zemích naději pro bezpečnější a výnosnější zemědělství, pokud nebude narážet na komerční a regulační limitace. 

Zdroje: